balada o hořícím lese

ráno se mi zdálo že byla neděle ve snu se mi zdálo že sedím v kostele v kostele se mi zdálo že zvony zvoní a kolem kadidlo voní varhany hrály jako hořící les nevyspaní lidé procházeli branou sochy světců se toulaly časem obrazy mluvily lidským hlasem skály se pode mnou začaly houpat zázraky skončily donutily mě doufat že z moře které běželo sem se znova vynoří zem namísto větru plného nenávisti se vrátí vánek a padající listí zvony zhoupnou temnou noc v den zběsilé obrazy odnese sen a okna nebudou vyražená poledne slehne jako žena a děti usnou ve stínu léta ráno jsem se vzbudil v ústech pocit jako vrah do ulic plných lidí padá otrávený prach válka se skrývá v úchvatných krabičkách nosíme si ji domů denně po kapsách poslední kytky v dálce voní válečné zvony v dálce zvoní v píšťalách varhan hoří les za oknem vojáci se skleněnýma očima po nebi bílé slunce táhli poslední léto začíná zelená ruka na mě ukazuje z průchodů domů najednou stojím bezradně v prázdné ulici nahý a sám nahý a sám do ulic zvony zvoní padá otrávený prach válečný chléb v kapse voní klenoty v krabičkách z dálky se blíží dusot koní a zvony stále zvoní z kopců se valí sudy petroleje slunce je ve tmě nikdo neví co se děje nad dětským parkem žhavá díra zeje klaun pláče a bůh se tomu směje