prší

v setmělém parku už se mokré listí lepí na boty bláznům, kráčejícím bez deštníků z myšlenek křehkých mají rozsypané střepy jako když střelí do vrabců, každá je jinde v mžiku v hledáčku oka naivně zkouší chytit démanty noci v benátsky tvářících se loužích pokaždé stejně, přesto vždycky jinak třpytit budou se těm, co nespí, neboť bláhově touží vzduch provoněl ozónem pět, nechce se zpátky nepřihořívá, samá voda, k zastavení není promočeni až pod kůži, z té pomíjivé látky kradou si vzorky domů do vězení několik málo ulic zbývá klopýtavě projít, než přestanou osamělá srdce nebezpečně bušit totiž – tma oblékla si dlouhý, přiléhavý, až k patám splývající déšť a velmi, velmi jí to sluší